Miříkovité

„Okoličnaté“ přesměrovává sem. O květenství, po němž čeleď dostala toto jméno, viz Okolík. O rodu bolševníků viz Heracleum.

Miříkovité (Apiaceae, dříve Umbelliferae), nebo také čeleď mrkvovitých, jsou čeleď kvetoucích rostlin z řádu miříkotvarých (Apiales). Jejich zástupci jsou většinou aromatické byliny, často s dutými lodyhami a obvykle s členěnými listy, jejichž řapíky na bázi pochvovitě objímají lodyhu. Květy se u nich nesou většinou ve složených okolících a suchý plod se rozpadá na dvě poloviny, každou s jedním semenem.¹²³ Kew ve svém World Checklist of Vascular Plants uznává 457 rodů a 4 028 druhů, ačkoli jiné publikované odhady se výrazně liší.⁴ Čeleď roste po celém světě a nejrozmanitější je v mírném pásu severní polokoule.¹

Čeleď zároveň živí i otravuje: flóra Iráku ji nazývá rostlinou „značného hospodářského významu“, se smrtelnými jedy mezi jejími druhy stejně jako s potravinovými rostlinami.⁵ Dodává zeleninu jako mrkev, pastinák a celer i byliny a koření jako petržel, kopr, fenykl, koriandr, kmín římský, kmín kořenný a anýz;² jen pevninská Čína pěstuje asi dvě pětiny světové mrkve a tuřínu.⁶ Patří sem i bolehlav plamatý, jehož alkaloidy jsou nervovými jedy,⁷ rozpuky, počítané mezi nejjedovatější rostliny Severní Ameriky a Spojeného království,⁸ a bolševník velkolepý a planý pastinák, které popálí kůži, jež se jich dotkla a byla poté vystavena slunci.⁹¹⁰

Silfion, ztracená rostlina starověké Kyrenaiky se stonkem podobným rostlině rodu Ferula, byl ztotožňován s několika miříkovitými, ale s žádným najisto.¹¹¹²¹³ Jeho šťáva se podle Plinia vážila proti stříbru. V jeho době, v prvním století n. l., už rostlinu nebylo možné v Kyrenaice najít, a přehled z roku 2026 nazývá její zánik prvním případem vymření rostliny způsobeného člověkem v písemných dějinách.¹⁴¹⁵

Taxonomie

Velikost

Počty čeledi se podle zdroje liší. World Checklist of Vascular Plants ve své verzi ze 4. června 2026 uznává 457 rodů, z toho dva hybridní, a 4 028 druhů, z toho 21 pojmenovaných hybridů.⁴ Dne 26. září 2026 uváděla Plants of the World Online, web Kew prezentující tento seznam, na stránce čeledi 456 rodů a přes svou vyhledávací službu 458 rodů a 4 001 druhů.¹⁶ Jiné publikované odhady se pohybují od 2 850 do 3 820 druhů a od „více než 200“ rodů po 466.¹⁷¹¹⁸

Největšími rody podle World Checklist jsou Eryngium (265 druhů), Ferula (231) a Bupleurum (225); bolševníky, Heracleum, jich mají 93.⁴ Práce z roku 2025 přesto za největší rod čeledi označuje Ferula.²¹

Zařazení

Klasifikace Angiosperm Phylogeny Group, APG IV (2016), řadí miříkovité do řádu Apiales, do kladu campanulidů mezi asteridami, spolu s čeleděmi Pennantiaceae, Torricelliaceae, Griseliniaceae, Pittosporaceae, Araliaceae a Myodocarpaceae. APG IV čísluje svých 416 čeledí v jediné posloupnosti a miříkovité jsou na jejím konci.²² Hranice s Araliaceae byla dlouho neostrá: molekulární práce přesunula Hydrocotyle z miříkovitých k Araliaceae a skupinu Mackinlaya opačným směrem.²²³ Miříkovité jsou obvykle byliny bez palistů, se suchým plodem o dvou polovinách; Araliaceae jsou obvykle keře a stromy s palisty, s peckovicí podobnou bobuli.²

Podčeledi

V současnosti se uznávají čtyři podčeledi: Apioideae, Saniculoideae, Azorelloideae a Mackinlayoideae, poslední dvě pojmenované v roce 2004.¹⁸²⁴ Apioideae, největší z nich, má asi 400 rodů a 3 000 druhů, mezi nimi mrkev, petržel, kmín římský, koriandr a kmín kořenný.²⁵²⁶ Stará podčeleď Hydrocotyloideae se rozpadla: 40 z jejích 42 rodů bylo v roce 2009 zařazeno do vzorku a rozpadly se nejméně do šesti linií napříč miříkovitými a Araliaceae; její typový rod, Hydrocotyle, patří k Araliaceae.²³ Studie z roku 2021, která osekvenovala 234 rodů, potvrdila čtyři podčeledi a zjistila, že Platysace je sesterskou skupinou všech ostatních miříkovitých.¹⁸

Jména

Čeleď má dvě platná jména. Umbelliferae Juss. bylo publikováno v díle Genera Plantarum, datovaném 4. srpna 1789, a Apiaceae Lindl. ve druhém vydání Introduction to the Natural System of Botany, datovaném 13. června 1836. Obě jsou chráněná jména (nomina conservanda).¹⁶²²

Botanický kodex, International Code of Nomenclature for algae, fungi, and plants (Mezinárodní kód nomenklatury řas, hub a rostlin), tvoří jméno čeledi ze jména jednoho z jejích rodů příponou -aceae, „ale viz čl. 18.5“. Tento článek prohlašuje devět tradičních jmen, „dlouho užívaných“, za platně publikovaná, ačkoli takto utvořena nejsou, a čl. 18.6 jako alternativy povoluje osm jmen utvořených z rodu obvyklým způsobem, nomina alternativa.²⁷²²vyňato starým právem Alternativou k Umbelliferae je Apiaceae, od Apium, rodu celeru, který je typem obou jmen; mezi další takové dvojice patří Compositae a Asteraceae, Gramineae a Poaceae, a Leguminosae a Fabaceae, alternativa, kterou si Leguminosae dělí s Papilionaceae.²⁷⁴

V kodexu je tedy Apiaceae alternativou; v APG IV, který používá Apiaceae, se naopak jako alternativa v závorce uvádí Umbelliferae. APG IV, první seznam své řady, který je takto uvádí, poznamenal, že Royal Botanic Gardens, Kew, formálně uznává Compositae a Leguminosae, ale používá Apiaceae, nikoli Umbelliferae.²²

Umbelliferae znamená „nesoucí okolíky“, z latinského umbella, „slunečník“ nebo „stínítko“, zdrobněliny slova umbra, „stín“, a -fer, od fero, „nesu“.³²⁸²⁹ Apium bylo latinské jméno pro petržel nebo celer.²⁸

Popis

Miříkovité jsou většinou aromatické byliny; polokeře, keře a stromy jsou vzácné, a na Nové Guineji je Mackinlaya jediným rodem, který tvoří stromy.¹¹⁹ Lodyhy jsou mezi uzlinami často duté, kde se s dozráváním lodyhy zmenšuje objemná dřeň.¹⁵ Listy jsou obvykle střídavé a složené nebo hluboce členěné; řapík obvykle na bázi pochvovitě objímá lodyhu a palisty obvykle chybí.¹²

Květenstvím je typicky složený okolík, jehož paprsky každý končí menším okolíkem, okolíčkem; méně často je to jednoduchý okolík, hlávka, jako u Eryngium, nebo vrcholík.¹⁵²⁶ Květy jsou obvykle oboupohlavné a stavěné na plánu pěti, se spodním semeníkem ze dvou plodolistů. Báze čnělek často nabíhají ve stylopodium vylučující nektar a vnější květy okolíku mohou být zvětšené, „zářivé“.¹⁵

Podle flóry Iráku jsou květenství často „polygamní“: vrcholový okolík je obvykle oboupohlavný nebo smíšený a postranní okolíky jsou zcela samčí, nebo smíšené.⁵ U bolševníku velkolepého má vrcholový okolík obvykle jen oboupohlavné květy a okolíky čtvrtého řádu obvykle jen samčí; viz Okolík § Dělba práce.³⁰

Okolíky napodobující jediný květ, zvané pseudantia, vznikly v podčeledi Apioideae nejméně 36krát, se 46 zvraty zpět.²⁶ Mnohé miříkovité s honosnými květenstvími, jako Ferula, Heracleum a Angelica, jsou monokarpické vytrvalé rostliny: po několika sezónách růstu vykvetou jednou za život, s desítkami tisíc kvítků. Taková květenství podle autorů studie vyžadují mnoho zdrojů a jsou „stěží udržitelná“.²⁶

Plodem je suchý schizokarp, nazývaný také kremokarp, z řečtiny pro „věsím“ a „plod“. Rozpadá se na dvě merikarpia, každé s jedním semenem a obvykle pěti hlavními žebry, která mohou být křídlatá, korkovitá nebo trnitá.¹⁵³ V zralosti zůstávají poloviny nahoře spojené tenkou, často rozeklanou stopkou, karpoforem.³¹ Olejové kanálky, vitty (latinsky „stužky“), probíhají mezi žebry a pod nimi a na vnitřní straně; jsou běžné, ale ne všeobecné.³¹⁵³

Miříkovité produkují těkavé fenylpropanoidy, furanokumariny, seskviterpenové kumariny, polyacetyleny a ftalidy, některé z nich neznámé z žádné jiné čeledi.³² Mezi polyacetyleny jsou nejrozšířenější ty falkarinolového typu; vyskytují se v mrkvi, celeru, pastináku a petrželi a mají antibakteriální a antimykotickou aktivitu;³³³⁴ příbuzné, silně neurotoxické sloučeniny charakterizují jedovaté rody Bupleurum, Cicuta a Oenanthe.³⁵

Užitkové rostliny

Plodiny

Většina plodin čeledi pochází ze Středomoří a dnes se pěstuje po celém světě. Neotropikey uvádí mezi bylinami a kořením petržel, fenykl, kopr, koriandr, kmín římský, kmín kořenný a anýz a mezi zeleninou mrkev, pastinák a celer.²¹⁸ V neotropech se jako náhražka koriandru používá takzvaný culantro, Eryngium foetidum.²

Produkce

FAOSTAT, statistická databáze Organizace pro výživu a zemědělství, nemá položku pro samotnou mrkev. Počítá mrkev dohromady s tuřínem, který mezi miříkovité nepatří, a nemá samostatné položky pro celer ani petržel; její položka koření pro anýz, koriandr, kmín římský, kmín kořenný a fenykl zahrnuje i badyán a jalovčinky.⁶ V roce 2024, posledním sledovaném roce, svět vyprodukoval odhadem 45,1 milionu tun mrkve a tuřínu z 1,27 milionu hektarů, 7,7krát více než v roce 1961 a asi 3,8 procenta veškeré primární zeleniny.⁶

Produkce je soustředěna v několika zemích. Pevninská Čína vypěstovala v roce 2024 19,0 milionu tun mrkve a tuřínu, 42 procent světového úhrnu, následována Uzbekistánem se 7,9 procenta a Indií se 6,1 procenta.⁶ Indie vyprodukovala 2,11 milionu z 2,67 milionu tun v položce koření, 79 procent.⁶

Oranžová mrkev

Mrkev byla pravděpodobně zdomácněna ve střední Asii, odkud pocházejí planí předci nejbližší pěstovaným odrůdám.³⁶ Evropské šlechtění začalo fialovou a žlutou mrkví z arabského světa. Oranžová mrkev pravděpodobně vznikla mutací ze žluté a poté výběrem a „obecně se má za to“, že vznikla v Nizozemsku; do sedmnáctého století vytlačila fialové formy v Evropě a Středomoří.³⁷ Zprávy se v datování liší: Banga vystopoval moderní oranžovou mrkev k nizozemskému šlechtění osmnáctého století, World Carrot Museum k nizozemským pěstitelům šestnáctého.³⁷³⁸

Příběh, že Nizozemci vyšlechtili oranžovou mrkev na počest Viléma Oranžského, je legenda. World Carrot Museum, který provozuje John Stolarczyk, jej nazývá „pravděpodobně apokryfním“ a tvrdí, že pro něj neexistuje žádný listinný doklad. Tentýž web cituje historika Simona Schamu ohledně pozdější asociace: v osmnáctém století bylo nápadné vystavování oranžové mrkve na trhu jednu dobu chápáno jako „provokativní gesto podpory“ vyhnanému domu Oranžských.³⁸ Anglické slovo carrot je barevným slovem od 70. let 17. století, nejprve pro narudlé vlasy.²⁹

Mrkev ve válce

Za druhé světové války propagovalo britské ministerstvo výživy mrkev. Jeho kampaň „Dig for Victory“ (doslova „Kopej pro vítězství“) používala dva kreslené maskoty, Doctora Carrota a Potato Pete, a podle Stolarczyka ministerstvo tak podnítilo pěstování navíc, že měla země do roku 1942 přebytek 100 000 tun mrkve.³⁹plán překročen Disneyho kreslíř Hank Porter navrhl vlastní mrkvovou rodinu, Carroty George, Pop Carrot a Clara Carrot, ale vláda ji široce nešířila. Při přídělu cukru osm uncí na dospělého týdně mrkev osladila pudinky, koláče a marmeládu a spolu s tuřínem se dostala do nápoje zvaného „carrolade“. Lord Woolton, ministr výživy, tomu říkal „potravinová válka“, v níž každý další řádek zeleniny na přídělových zahrádkách ušetřil lodní prostor.³⁹

Celer jako luxus

Ve starověkém Řecku korunovaly věnce ze selinonu, planého celeru nebo petržele, vítěze Isthmických a Nemejských her. Takové věnce se také věšely na hroby a o těžce nemocném se říkalo, že „potřebuje selinon“, což znamenalo, že je blízko smrti.⁴⁰²⁸ List planého celeru byl mluvícím znakem na mincích sicilského Selinuntu.⁴¹

Anglické slovo celery vstoupilo do angličtiny v 60. letech 17. století jako sellery, z francouzského céleri, původně sceleri d’Italie.²⁹ V roce 1699 John Evelyn napsal, že „Sellery“ (celer), dříve u nás „cizinec“, byl pro svou „vznešenou a vděčnou chuť“ „vždy kladen doprostřed velkého salátu, na stoly našich velkých pánů a na hostiny prétorů, jako ozdoba celé tabule“.⁴² Metropolitní muzeum umění vlastní americkou lisovanou skleněnou vázu na celer, datovanou 1840–50.⁴³

Jedovaté rostliny

Bolehlav plamatý

Bolehlav plamatý, Conium maculatum, vděčí za svou jedovatost piperidinovým alkaloidům, hlavně koniinu a γ-koniceinu, jedovatějšímu z obou a prvnímu, který v rostlině vzniká. Vyskytují se ve všech vegetativních orgánech, v květech i v plodu, a mají charakteristický „myší“ zápach.⁷⁴⁴ Jsou to neurotoxiny: smrt nastává selháním dýchání, způsobem připomínajícím kurare, a chronický příjem u březího dobytka způsobuje malformace plodu.⁷ Koniin, který blokuje nikotinové acetylcholinové receptory, byl prvním alkaloidem, jehož struktura byla určena a jenž byl syntetizován. Giseke jej izoloval v roce 1826, Hofmann určil jeho strukturu v roce 1881 a Ladenburg jej syntetizoval v roce 1886.⁴⁵

Smrt Sókratova

Sókratés zemřel v roce 399 př. n. l. a Platón jeho smrt popisuje ve Faidónovi.⁴⁶⁴⁵ Muž, který přichází „s pohárem jedu“, mu řekne, aby chodil, dokud mu nezetěžknou nohy, a pak si lehl. Když se Sókratés zeptá, zda smí z poháru vylít úlitbu, zní odpověď: „Připravujeme, Sókrate, jen tolik, kolik považujeme za dostatečné.“ Muž pak tiskne jeho chodidlo a nohy, které ztratily veškerý cit, „a tak stále výš a výš“, dokud není chladný a ztuhlý. Sókratova poslední slova se týkají dluhu: „Kritóne, dlužím Asklépiovi kohouta; nezapomeneš ten dluh splatit?“⁴⁷ V řečtině této scény je droga jen to pharmakon, „lék“ nebo „jed“, přinesený už rozdrcený; slovo pro bolehlav, kōneion, se v ní nevyskytuje.⁴⁷

Zda Platón popsal otravu bolehlavem věrně, je sporné. Dayan v roce 2009 argumentoval, že ochrnutí stoupající od chodidel je pro bolehlav typické, ale nápadná ztráta citu nikoli, a že Platón, který nezmiňuje žádnou špatnou chuť ani zažívací potíže, mohl podat spíš „vznešený“ popis;⁴⁶ v roce 2024 dospěl k závěru, že pečlivé čtení řeckého textu řeší mnohé z těchto rozporů a že smrt lze přijmout jako omezenou kazuistiku otravy bolehlavem.⁴⁸ Hotti a Rischer navrhují, že nápoj mohl být směsí, například bolehlavu a opia.⁴⁵

Bolehlav v Athénách a na Keu

Když byl v Athénách v roce 318 př. n. l. popraven Fókión, kat právě roztloukal bolehlav. Droga docházela a kat odmítl roztlouct další, pokud nedostane zaplaceno dvanáct drachem, „což byla cena za potřebné množství“; Fókión se zeptal, „zda člověk nemůže v Athénách ani zemřít, aniž by za tu výsadu zaplatil“, a nechal zaplatit přítele.⁴⁹platí uživatel

Theofrastos zaznamenává, že Thrasyás z Mantineie připravoval jed pro „snadný a bezbolestný konec“ ze šťáv bolehlavu, máku a jiných podobných bylin, v nepatrné dávce. Obyvatelé Keu, dodává, změnili způsob, jakým bolehlav užívali: nyní jej zbavovali slupky, roztloukali ho v hmoždíři, prosévali a pili rozmíchaný ve vodě, „a tak je smrt učiněna rychlou a snadnou“.⁵⁰ Podle Strabóna, který cituje Menandra, prý starý zákon Keu nařizoval, „že ti, kdo přesáhli šedesát let, mají být donuceni vypít bolehlav, aby bylo dost potravy pro ostatní“.⁵¹přebytečné obyvatelstvo

Rozpuky

Laboratoř pro výzkum jedovatých rostlin Ministerstva zemědělství Spojených států nazývá rozpuk „nejprudčeji jedovatou rostlinou rostoucí v Severní Americe“. Malé množství otráví dobytek i člověka; jeho toxin cicutoxin působí přímo na centrální nervovou soustavu jako prudký křečový jed; a nejnebezpečnější částí jsou hlíznaté kořeny.⁵² Klinický přehled, který mezi rozpuky počítá druhy rodů Cicuta i Oenanthe, je opatrnější a řadí je „mezi nejjedovatější rostliny“ Severní Ameriky a Spojeného království. Cicutoxin a oenanthotoxin nejsou alkaloidy, ale C17 polyacetyleny, které blokují GABA receptory a způsobují křeče.⁸

Oenanthe crocata

Oenanthe crocata byla nazvána „snad nejjedovatější rostlinou Britských ostrovů“. Nejjedovatější částí jsou kořeny, které bývají omylem sněděny místo jiných kořenů.⁵³ Přehled z roku 2020 ji spolu s Cicuta virosa označuje za dvě nejjedovatější rostliny britské flóry, obě podobné celeru a petrželi.⁵⁴

Rostlina byla spojována se sardonickým úsměvem. Pausanias píše, že Sardinie je prostá jedů až na jedinou rostlinu: „Tato smrtící bylina se podobá celeru a říká se, že ti, kdo ji jedí, umírají se smíchem. Proto Homér, a lidé po něm, nazývají nezdravý smích sardonickým.“⁵⁵ Homérovo slovo je sardanion, použité o „vskutku zarputilém a trpkém úsměvu“ Odyssea, když se uhýbá volskému kopytu po něm hozenému.⁵⁶

V roce 2009 Appendino a kolegové zjistili, že oenanthotoxin a dihydro-oenanthotoxin, izolované ze sardinské O. fistulosa, silně blokují proudy vyvolané GABA. Došli k závěru, že není pochyb o tom, že herba sardonica antické medicíny je O. crocata, která je ve Středomoří běžná jen na Sardinii, a že jí způsobovaný obličejový spazmus byl risus sardonicus. Uvádějí také antickou zprávu, že na předřímské Sardinii byli staří lidé, kteří se už neuživili sami, touto bylinou omámeni a poté svrženi z vysoké skály nebo ubiti k smrti.⁵⁷ Sporné je jak slovo, tak rostlina. Lexikon Liddella a Scotta spojuje Homérovo sardanios možná se slovem sesērōs, „šklebící se“, a poznamenává, že pravopis sardonios, podle Sardinie, je pozdější; sardinskou rostlinu antického vysvětlení ztotožňuje s Ranunculus sardous, pryskyřníkem sardinským — pryskyřníkovitou rostlinou, ne miříkovitou.⁴⁰

Fototoxické druhy

Několik miříkovitých obsahuje furanokumariny, sloučeniny, které na slunci nechají kůži popálit, reakci zvanou fytofotodermatitida. Furanokumariny se vyskytují hlavně ve čtyřech nepříbuzných čeledích, Apiaceae, Fabaceae, Moraceae a Rutaceae, a jejich dráha se v několika z nich vyvinula nezávisle; angulární furanokumariny se nacházejí většinou u miříkovitých.⁵⁸⁵⁹ Když Berenbaumová zjistila, že jeden z nich, xanthotoxin, je toxický pro housenky, a méně bez ultrafialového světla, vyložila to jako „biosyntetický únik“ před hmyzími býložravci; viz také motýl Depressaria radiella.⁶⁰

Kontakt s bolševníkem velkolepým následovaný sluncem může u lidí vystavených při práci způsobit puchýře a trvalou hyperpigmentaci, a u jednoho dítěte způsobil popáleninu v celé tloušťce kůže, která vyžadovala kožní štěp.⁹⁶¹ Planý pastinák, do Severní Ameriky zavlečený jako kořenová zelenina, dnes roste divoce na prériích a u silnic; jeho lodyhy a listy obsahují furanokumariny a kontakt následovaný sluncem způsobuje puchýře a poté hyperpigmentaci.¹⁰

Popálit může i celer. V roce 1983 způsobil celer napadený houbou Sclerotinia sclerotiorum těžkou fototoxickou dermatitidu u jedenácti sklizňových dělníků.⁶² V roce 1986 byla hlášena puchýřnatá vyrážka u 30 ze 127 pracovníků v prodejnách jednoho potravinového řetězce, včetně všech osmi pracovníků zeleninového oddělení. Kontakt s celerem nesl nejvyšší relativní riziko, 6,3, a vysoce kvalitní, na choroby odolná značka celeru tohoto řetězce měla vyšší hladiny furanokumarinů než jiné značky. Celostátní vzorek prodejen řetězce zjistil vyrážku ve 13 ze 17 států a u 26 procent zkoumaných pracovníků zeleninového oddělení, a autoři naznačili, že šlechtění celeru na odolnost vůči chorobám může zvyšovat obsah furanokumarinů.⁶³prémii zaplatili dělníci O rok později, v oregonské studii, pocházelo všech 19 případů z jediné prodejny, která pořádala výprodej celeru, jenž zečtyřnásobil prodané množství.⁶⁴ Stačí i celer sníst: pětašedesátiletá žena byla těžce popálena po celém těle v soláriu hodinu poté, co snědla velké množství celerového kořene.⁶⁵

Silfion

          _.--"""""""""""""""--._
      .-'`         .:*:.         `'-.
    .'              \|/              '.
  .'      .:.        |        .:.      '.
 /          \________|________/          \
;                    |                    ;
|         .:.        |        .:.         |
|           \________|________/           |
;                    |                    ;
 \        .:.        |        .:.        /
  '.        \________|________/        .'
    '.               |               .'
      '-.,           |           ,.-'
          `"--.......|.......--"`

Silfion (řecky silphion, latinsky laserpicium, jeho pryskyřice laser) rostl v Kyrenaice: podle Hérodota sahala „země silfionu“ od ostrova Platea až ke vstupu do Syrty.⁶⁶ Theofrastos popisuje silný kořen, lodyhu podobnou rostlině rodu Ferula, listy podobné celeru, které projímaly ovce, vykrmovaly je a činily jejich maso „podivuhodně chutným“, a široký, listu podobný plod.¹¹

Monopol a cena

Sklizeň byla regulována. „Mají předpisy, podobné těm užívaným v dolech, pro řezání kořene,“ napsal Theofrastos, „podle nichž pečlivě stanovují náležité množství k seříznutí, s ohledem na předchozí řezy a zásobu rostliny. Neboť není dovoleno řezat jej nesprávně ani víc, než je stanovené množství.“ Doly stojí na jednom rukopisu; aldinské vydání má „míry“. Rostlinu nebylo možné pěstovat: „jak je půda obdělávána a zkrocena, rostlina ustupuje“.¹¹ Obchod byl královským monopolem battovských králů Kyrény a značně přispíval k bohatství města. Libyjci sbírali šťávu ve stepi a v Kyréně se stabilizovala pšeničnou moukou a vyvážela do Athén.¹³ Koerper a Moerman píší, že prodej za „monopolní ceny“ značně pomohl městům Kyrenaiky zbohatnout.⁴¹ Králové se snažili udržet obchod pro sebe, ale část silfionu byla pašována ke Kartaginským.¹² Těžba pravděpodobně od helénistického období klesala, a poté, co v roce 96 př. n. l. připadla Římu Libye Ptolemaia Apióna, byl jediným příjemcem Řím.¹³

Brzy po zavedení mincí v šestém století př. n. l. se rostlina a její semenný váček objevily na mincích Kyrény, Barky, Euhesperidy a Teuchiry;⁴¹ v chronologii A. Laronda zůstaly znakem Kyrény až do poslední čtvrtiny třetího století př. n. l.¹³ Koerper a Moerman čtou přehnanou lodyhu a semenné lusky podobné varlatům nebo srdci jako záměrnou sexuální reklamu; Amigues zjišťuje, že při takové míře stylizace plod ztrácí hodnotu botanického dokladu.⁴¹¹³

Plinius říká, že šťáva se vážila proti stříbrným denárům, ad pondus argentei denarii repensum, „prodávaná za stejnou cenu jako stříbro“ v překladu Bostocka a Rileyho; populární článek na webu Kew z toho dělá „cenné jako zlato“.¹⁴⁶⁷ V roce 93 př. n. l. bylo z Kyrény do Říma pro stát přivezeno třicet liber silfionu, a na počátku občanské války Caesar jako diktátor odebral 1 500 liber z veřejné pokladny, spolu se zlatem a stříbrem.¹⁴rezervní měna Amigues to datuje do roku 49 př. n. l.¹³

Zánik

V Pliniově době už rostlinu v Kyrenaice po mnoho let nebylo možné najít, protože publicani, výběrčí daní, kteří si pronajímali pastviny, shledali výhodnějším pást na nich ovce. Jediná lodyha byla nalezena v paměti žijících a byla poslána císaři Neronovi.¹⁴nájem přežil úrodu Jediný laser, který se do Říma dostával, byl podřadný druh z Persie, Médie nebo Arménie, často falšovaný.¹⁴ Amigues tuto „médskou šťávu“ ztotožňuje s asafetidou, Ferula assa-foetida,¹³ jejíž lidové názvy zahrnují německé Teufelsdreck a anglické „devil’s dung“ („čertovo lejno“).⁶⁸

Jiní antičtí autoři udávali jiné příčiny. Strabón říká, že rostlina byla kdysi téměř ztracena, když se barbaři ze zloby pokusili zničit všechny kořeny.⁶⁹ Solinus vypráví o nájezdu a poté o tom, jak obyvatelé sami téměř úplně vykopali rostliny kvůli nesnesitelné výši daně, ob intolerandam vectigalis nimietatem; ale Mommsen, po vzoru Salmasia, ukázal, že tato pasáž je většinou vypůjčena z Pliniova popisu ladanu.⁷⁰

Na konci čtvrtého století ještě Oribasios uváděl „kyrénskou šťávu“ mezi běžnými léky, ačkoli Amigues naznačuje, že tehdy už to jméno znamenalo spíš stupeň jakosti než původ. Podle ní obdivoval Synesios z Kyrény rostlinu silfionu v zahradě svého bratra v roce 402 n. l. a v roce 405 poslal „mnoho šťávy silfionu“ mezi luxusními dary do Konstantinopole; Chamoux to čte jako doklad, že se z ní stala vzácná kuriozita chovaná v zahradách.¹³ Článek Kew naproti tomu tvrdí, že rostlina byla považována za vyhynulou už ve druhém století př. n. l.⁶⁷

Moderní autoři váží příčiny odlišně. Amigues odmítá jak nájezd, tak výběrčí daní: podle Strabónových údajů pokrývala zóna silfionu přes 19 000 km², příliš mnoho na to, aby ji vyčistili kočovníci, a Pliniovo odvolávání se na chamtivost publicani jí připadá ještě méně přesvědčivé. Podle ní byly kořeny nadměrně těženy, protože odebrání šťávy kořen zabíjí, jako při sklizni asafetidy v Persii, a nadzemní části spásali býložravci; pochybuje, zda je „vyhynutí“ správné slovo.¹³ Miski viní z nadměrné sklizně „poháněné krátkodobým ziskem“, mezi jinými faktory, ale za pravděpodobně hlavní příčinu označuje monokarpický způsob růstu rostliny a její nesmírně pomalý růst.¹² Appendino píše, že historické prameny vinily „chamtivou politiku hospodaření s půdou“, pravděpodobně zhoršenou dřívější nadměrnou těžbou.¹⁵ Článek Kew dodává římské přetěžování, desertifikaci a možnost, že silfion byl sterilní hybrid dvou obřích rostlin rodu Ferula.⁶⁷

Užití a identita

Silfion se používal jako koření i jako lék: Plinius počítá laser „mezi nejcennější dary, které nám příroda dala“ a uvádí 39 léčebných užití.⁷¹ Koerper a Moerman uvádějí, že byl široce znám jako prostředek na antikoncepci a potrat. Appendino nenachází v dokladech z doby před vyhynutím oporu ani pro toto, ani pro jeho užití jako afrodiziakum: silfion byl v podstatě luxusní kulinářskou lahůdkou, jen příležitostně lékem, a pozdější zmínky o potratu se možná týkají asafetidy, jejíž zdroje obsahují silně estrogenní sloučeninu ferutinin.⁴¹¹⁵

Kterou rostlinou silfion byl, zůstává nevyřešeno. Mezi navrhovanými kandidáty jsou Ferula tingitana, F. communis, Thapsia garganica a Cachrys ferulacea.¹² Amigues dospěla k závěru, že Margotia gummifera je žijící druh nejbližší silfionu, ne však že je silfionem, a že je zapotřebí archeobotaniky; Appendino ji rovněž shledává nejbližším žijícím příbuzným podle morfologické shody, jak navrhoval německý botanik Link na počátku devatenáctého století.¹³¹⁵ Tři rody čeledi, Laserpitium, Laser a Silphiodaucus, nesou jména ztracené rostliny.¹⁶

Hypotéza Ferula drudeana

V roce 2021 navrhl Mahmut Miski, že silfion přežívá v Anatolii jako Ferula drudeana. Walter Siehe jej poprvé sesbíral v roce 1909 v provincii Adana a Korovin jej publikoval v roce 1947, aniž by jej viděl v přírodě. Miski jej nalezl v roce 1983 poblíž Hasan Dağı v Kappadokii a v roce 2004 byl znovu nalezen na Sieheho lokalitě. Jeho malé populace na třech místech jsou všechny spojeny s bývalými řeckými vesnicemi, často v chráněných enklávách, jako jsou kamenně ohrazené sady.¹² Miski poukazuje na vzácné vstřícné uspořádání jeho kvetoucích větví, jako na mincích; na jeho papírovité, listu podobné poloplody, podobné Theofrastovu širokému plodu; na příjemně vonící gumovou pryskyřici; a na lodyhy, které vyrazí po vydatném jarním dešti. Předpokládá, že semeno do Anatolie ve starověku přinesli pašeráci, ale připouští, že totožnost nelze potvrdit, dokud nebude rostlina porovnána s archeologickým vzorkem silfionu.¹² Pozdější práce z jeho skupiny ji nazývají „domnělým anatolským ekotypem“ silfionu.⁷²²¹

Archeobotanička Erica Rowanová, citovaná National Geographic, shledala tuto úvahu věrohodnou. Historik antických léčivých rostlin Alain Touwaide zpochybnil argument, že je rostlina řecká proto, že tam kdysi žili Řekové, a domníval se, že silnějším testem by bylo porovnání jejích sloučenin s předepisovanými užitími silfionu.⁷³ Appendinův přehled mluví o „domnělém znovuobjevení v odlehlé anatolské oblasti“.¹⁵ Sám Miski varoval, že publikace propagující anatolské kořeny rodu Ferula jako afrodiziakum, včetně léčby erektilní dysfunkce, riskují jejich nekontrolované krátkodobé komerční vytěžení; velká populace F. elaeochytris na hoře Kasios (Kel Dağı) už podle jeho zprávy byla zničena.¹²poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška

Viz také

• Okolík
• Heracleum
• Bolševník velkolepý
• Bolševník obecný
• Bolševník Sosnovského
• Bolševník perský
• Furanokumarin
• Fytofotodermatitida
• Motýl Depressaria radiella
• Monokarpie