Čl. 0016 Rev. 1789

Miříkovité

Obsah
  1. Taxonomie
  2. Popis
  3. Užitkové rostliny
  4. Jedovaté rostliny
  5. Silfion
  6. Viz také
  7. Reference

„Okoličnaté“ přesměrovává sem. O květenství, po němž čeleď dostala toto jméno, viz Okolík. O rodu bolševníků viz Heracleum.

Miříkovité (Apiaceae, dříve Umbelliferae), nebo také čeleď mrkvovitých, jsou čeleď kvetoucích rostlin z řádu miříkotvarých (Apiales). Jejich zástupci jsou většinou aromatické byliny, často s dutými lodyhami a obvykle s členěnými listy, jejichž řapíky na bázi pochvovitě objímají lodyhu. Květy se u nich nesou většinou ve složených okolících a suchý plod se rozpadá na dvě poloviny, každou s jedním semenem.123 Kew ve svém World Checklist of Vascular Plants uznává 457 rodů a 4 028 druhů, ačkoli jiné publikované odhady se výrazně liší.4 Čeleď roste po celém světě a nejrozmanitější je v mírném pásu severní polokoule.1

Čeleď zároveň živí i otravuje: flóra Iráku ji nazývá rostlinou „značného hospodářského významu“, se smrtelnými jedy mezi jejími druhy stejně jako s potravinovými rostlinami.5 Dodává zeleninu jako mrkev, pastinák a celer i byliny a koření jako petržel, kopr, fenykl, koriandr, kmín římský, kmín kořenný a anýz;2 jen pevninská Čína pěstuje asi dvě pětiny světové mrkve a tuřínu.6 Patří sem i bolehlav plamatý, jehož alkaloidy jsou nervovými jedy,7 rozpuky, počítané mezi nejjedovatější rostliny Severní Ameriky a Spojeného království,8 a bolševník velkolepý a planý pastinák, které popálí kůži, jež se jich dotkla a byla poté vystavena slunci.910

Silfion, ztracená rostlina starověké Kyrenaiky se stonkem podobným rostlině rodu Ferula, byl ztotožňován s několika miříkovitými, ale s žádným najisto.111213 Jeho šťáva se podle Plinia vážila proti stříbru. V jeho době, v prvním století n. l., už rostlinu nebylo možné v Kyrenaice najít, a přehled z roku 2026 nazývá její zánik prvním případem vymření rostliny způsobeného člověkem v písemných dějinách.1415

Taxonomie

Velikost

Počty čeledi se podle zdroje liší. World Checklist of Vascular Plants ve své verzi ze 4. června 2026 uznává 457 rodů, z toho dva hybridní, a 4 028 druhů, z toho 21 pojmenovaných hybridů.4 Dne 26. září 2026 uváděla Plants of the World Online, web Kew prezentující tento seznam, na stránce čeledi 456 rodů a přes svou vyhledávací službu 458 rodů a 4 001 druhů.16 Jiné publikované odhady se pohybují od 2 850 do 3 820 druhů a od „více než 200“ rodů po 466.17118

Publikované počty rodů a druhů
ZdrojRodyDruhy
World Checklist of Vascular Plants (2026)4574 028
Plants of the World Online (2026)456 nebo 4584 001
Kew Temperate Plant Families Identification Handbook (2023)asi 4663 820
Clarkson et al. (2021)466–
Christenhusz & Byng (2016)asi 442asi 3 575
Neotropikey (od roku 2009)428–4343 500–3 780
Trees of New Guinea (2022)434asi 3 800
Flora of Iraqpřes 2003 000
Flora of the Cayman Islands (2012)více než 2002 850
Zdroje: World Checklist;4 Plants of the World Online;16 Kew handbook,1 Neotropikey,2 Trees of New Guinea,19 Flora of Iraq5 a Flora of the Cayman Islands,17 jak jsou citovány na Plants of the World Online; Clarkson et al.;18 Christenhusz & Byng.20

Největšími rody podle World Checklist jsou Eryngium (265 druhů), Ferula (231) a Bupleurum (225); bolševníky, Heracleum, jich mají 93.4 Práce z roku 2025 přesto za největší rod čeledi označuje Ferula.21

Zařazení

Klasifikace Angiosperm Phylogeny Group, APG IV (2016), řadí miříkovité do řádu Apiales, do kladu campanulidů mezi asteridami, spolu s čeleděmi Pennantiaceae, Torricelliaceae, Griseliniaceae, Pittosporaceae, Araliaceae a Myodocarpaceae. APG IV čísluje svých 416 čeledí v jediné posloupnosti a miříkovité jsou na jejím konci.22 Hranice s Araliaceae byla dlouho neostrá: molekulární práce přesunula Hydrocotyle z miříkovitých k Araliaceae a skupinu Mackinlaya opačným směrem.223 Miříkovité jsou obvykle byliny bez palistů, se suchým plodem o dvou polovinách; Araliaceae jsou obvykle keře a stromy s palisty, s peckovicí podobnou bobuli.2

Podčeledi

V současnosti se uznávají čtyři podčeledi: Apioideae, Saniculoideae, Azorelloideae a Mackinlayoideae, poslední dvě pojmenované v roce 2004.1824 Apioideae, největší z nich, má asi 400 rodů a 3 000 druhů, mezi nimi mrkev, petržel, kmín římský, koriandr a kmín kořenný.2526 Stará podčeleď Hydrocotyloideae se rozpadla: 40 z jejích 42 rodů bylo v roce 2009 zařazeno do vzorku a rozpadly se nejméně do šesti linií napříč miříkovitými a Araliaceae; její typový rod, Hydrocotyle, patří k Araliaceae.23 Studie z roku 2021, která osekvenovala 234 rodů, potvrdila čtyři podčeledi a zjistila, že Platysace je sesterskou skupinou všech ostatních miříkovitých.18

Jména

Čeleď má dvě platná jména. Umbelliferae Juss. bylo publikováno v díle Genera Plantarum, datovaném 4. srpna 1789, a Apiaceae Lindl. ve druhém vydání Introduction to the Natural System of Botany, datovaném 13. června 1836. Obě jsou chráněná jména (nomina conservanda).1622

Botanický kodex, International Code of Nomenclature for algae, fungi, and plants (Mezinárodní kód nomenklatury řas, hub a rostlin), tvoří jméno čeledi ze jména jednoho z jejích rodů příponou -aceae, „ale viz čl. 18.5“. Tento článek prohlašuje devět tradičních jmen, „dlouho užívaných“, za platně publikovaná, ačkoli takto utvořena nejsou, a čl. 18.6 jako alternativy povoluje osm jmen utvořených z rodu obvyklým způsobem, nomina alternativa.2722 Alternativou k Umbelliferae je Apiaceae, od Apium, rodu celeru, který je typem obou jmen; mezi další takové dvojice patří Compositae a Asteraceae, Gramineae a Poaceae, a Leguminosae a Fabaceae, alternativa, kterou si Leguminosae dělí s Papilionaceae.274

V kodexu je tedy Apiaceae alternativou; v APG IV, který používá Apiaceae, se naopak jako alternativa v závorce uvádí Umbelliferae. APG IV, první seznam své řady, který je takto uvádí, poznamenal, že Royal Botanic Gardens, Kew, formálně uznává Compositae a Leguminosae, ale používá Apiaceae, nikoli Umbelliferae.22

Umbelliferae znamená „nesoucí okolíky“, z latinského umbella, „slunečník“ nebo „stínítko“, zdrobněliny slova umbra, „stín“, a -fer, od fero, „nesu“.32829 Apium bylo latinské jméno pro petržel nebo celer.28

Popis

Miříkovité jsou většinou aromatické byliny; polokeře, keře a stromy jsou vzácné, a na Nové Guineji je Mackinlaya jediným rodem, který tvoří stromy.119 Lodyhy jsou mezi uzlinami často duté, kde se s dozráváním lodyhy zmenšuje objemná dřeň.15 Listy jsou obvykle střídavé a složené nebo hluboce členěné; řapík obvykle na bázi pochvovitě objímá lodyhu a palisty obvykle chybí.12

Květenstvím je typicky složený okolík, jehož paprsky každý končí menším okolíkem, okolíčkem; méně často je to jednoduchý okolík, hlávka, jako u Eryngium, nebo vrcholík.1526 Květy jsou obvykle oboupohlavné a stavěné na plánu pěti, se spodním semeníkem ze dvou plodolistů. Báze čnělek často nabíhají ve stylopodium vylučující nektar a vnější květy okolíku mohou být zvětšené, „zářivé“.15

Podle flóry Iráku jsou květenství často „polygamní“: vrcholový okolík je obvykle oboupohlavný nebo smíšený a postranní okolíky jsou zcela samčí, nebo smíšené.5 U bolševníku velkolepého má vrcholový okolík obvykle jen oboupohlavné květy a okolíky čtvrtého řádu obvykle jen samčí; viz Okolík § Dělba práce.30

Okolíky napodobující jediný květ, zvané pseudantia, vznikly v podčeledi Apioideae nejméně 36krát, se 46 zvraty zpět.26 Mnohé miříkovité s honosnými květenstvími, jako Ferula, Heracleum a Angelica, jsou monokarpické vytrvalé rostliny: po několika sezónách růstu vykvetou jednou za život, s desítkami tisíc kvítků. Taková květenství podle autorů studie vyžadují mnoho zdrojů a jsou „stěží udržitelná“.26

Plodem je suchý schizokarp, nazývaný také kremokarp, z řečtiny pro „věsím“ a „plod“. Rozpadá se na dvě merikarpia, každé s jedním semenem a obvykle pěti hlavními žebry, která mohou být křídlatá, korkovitá nebo trnitá.153 V zralosti zůstávají poloviny nahoře spojené tenkou, často rozeklanou stopkou, karpoforem.31 Olejové kanálky, vitty (latinsky „stužky“), probíhají mezi žebry a pod nimi a na vnitřní straně; jsou běžné, ale ne všeobecné.3153

Miříkovité produkují těkavé fenylpropanoidy, furanokumariny, seskviterpenové kumariny, polyacetyleny a ftalidy, některé z nich neznámé z žádné jiné čeledi.32 Mezi polyacetyleny jsou nejrozšířenější ty falkarinolového typu; vyskytují se v mrkvi, celeru, pastináku a petrželi a mají antibakteriální a antimykotickou aktivitu;3334 příbuzné, silně neurotoxické sloučeniny charakterizují jedovaté rody Bupleurum, Cicuta a Oenanthe.35

Užitkové rostliny

Plodiny

Většina plodin čeledi pochází ze Středomoří a dnes se pěstuje po celém světě. Neotropikey uvádí mezi bylinami a kořením petržel, fenykl, kopr, koriandr, kmín římský, kmín kořenný a anýz a mezi zeleninou mrkev, pastinák a celer.218 V neotropech se jako náhražka koriandru používá takzvaný culantro, Eryngium foetidum.2

Plodiny čeledi mrkvovitých a jejich uznávaná jména
PlodinaUznávané jméno
MrkevDaucus carota subsp. sativus (Hoffm.) Schübl. & G.Martens
PastinákPastinaca sativa L.
Celer, celer bulvovýApium graveolens L.
PetrželPetroselinum crispum (Mill.) Fuss
KoprAnethum graveolens L.
FenyklFoeniculum vulgare Mill.
KoriandrCoriandrum sativum L.
Kmín římskýCuminum cyminum L.
Kmín kořennýCarum carvi L.
AnýzPimpinella anisum L.
LibečekLevisticum officinale W.D.J.Koch
Děhel lékařskýAngelica archangelica L.
AsafetidaFerula assa-foetida L.
Sium sisarumSium sisarum L.
Arracacia xanthorrhizaArracacia xanthorrhiza Bancr.
CulantroEryngium foetidum L.
Jména platná podle World Checklist of Vascular Plants v září 2026.4

Produkce

FAOSTAT, statistická databáze Organizace pro výživu a zemědělství, nemá položku pro samotnou mrkev. Počítá mrkev dohromady s tuřínem, který mezi miříkovité nepatří, a nemá samostatné položky pro celer ani petržel; její položka koření pro anýz, koriandr, kmín římský, kmín kořenný a fenykl zahrnuje i badyán a jalovčinky.6 V roce 2024, posledním sledovaném roce, svět vyprodukoval odhadem 45,1 milionu tun mrkve a tuřínu z 1,27 milionu hektarů, 7,7krát více než v roce 1961 a asi 3,8 procenta veškeré primární zeleniny.6

Produkce je soustředěna v několika zemích. Pevninská Čína vypěstovala v roce 2024 19,0 milionu tun mrkve a tuřínu, 42 procent světového úhrnu, následována Uzbekistánem se 7,9 procenta a Indií se 6,1 procenta.6 Indie vyprodukovala 2,11 milionu z 2,67 milionu tun v položce koření, 79 procent.6

Největší producenti mrkve a tuřínu, 2024
ZeměTunyPodíl na světě
Čína (pevninská)19 040 46842,2 %
Uzbekistán3 566 9317,9 %
Indie2 776 3326,1 %
Ruská federace1 383 1553,1 %
Spojené státy1 123 3222,5 %
Svět45 149 160100 %
Položka FAOSTAT 0426, „Mrkev a tuřín“. Údaje za Čínu a svět jsou odhady a údaj za Rusko je dopočítaný; podíly jsou vypočteny z tonáží.6

Oranžová mrkev

Mrkev byla pravděpodobně zdomácněna ve střední Asii, odkud pocházejí planí předci nejbližší pěstovaným odrůdám.36 Evropské šlechtění začalo fialovou a žlutou mrkví z arabského světa. Oranžová mrkev pravděpodobně vznikla mutací ze žluté a poté výběrem a „obecně se má za to“, že vznikla v Nizozemsku; do sedmnáctého století vytlačila fialové formy v Evropě a Středomoří.37 Zprávy se v datování liší: Banga vystopoval moderní oranžovou mrkev k nizozemskému šlechtění osmnáctého století, World Carrot Museum k nizozemským pěstitelům šestnáctého.3738

Příběh, že Nizozemci vyšlechtili oranžovou mrkev na počest Viléma Oranžského, je legenda. World Carrot Museum, který provozuje John Stolarczyk, jej nazývá „pravděpodobně apokryfním“ a tvrdí, že pro něj neexistuje žádný listinný doklad. Tentýž web cituje historika Simona Schamu ohledně pozdější asociace: v osmnáctém století bylo nápadné vystavování oranžové mrkve na trhu jednu dobu chápáno jako „provokativní gesto podpory“ vyhnanému domu Oranžských.38 Anglické slovo carrot je barevným slovem od 70. let 17. století, nejprve pro narudlé vlasy.29

Mrkev ve válce

Za druhé světové války propagovalo britské ministerstvo výživy mrkev. Jeho kampaň „Dig for Victory“ (doslova „Kopej pro vítězství“) používala dva kreslené maskoty, Doctora Carrota a Potato Pete, a podle Stolarczyka ministerstvo tak podnítilo pěstování navíc, že měla země do roku 1942 přebytek 100 000 tun mrkve.39 Disneyho kreslíř Hank Porter navrhl vlastní mrkvovou rodinu, Carroty George, Pop Carrot a Clara Carrot, ale vláda ji široce nešířila. Při přídělu cukru osm uncí na dospělého týdně mrkev osladila pudinky, koláče a marmeládu a spolu s tuřínem se dostala do nápoje zvaného „carrolade“. Lord Woolton, ministr výživy, tomu říkal „potravinová válka“, v níž každý další řádek zeleniny na přídělových zahrádkách ušetřil lodní prostor.39

Celer jako luxus

Ve starověkém Řecku korunovaly věnce ze selinonu, planého celeru nebo petržele, vítěze Isthmických a Nemejských her. Takové věnce se také věšely na hroby a o těžce nemocném se říkalo, že „potřebuje selinon“, což znamenalo, že je blízko smrti.4028 List planého celeru byl mluvícím znakem na mincích sicilského Selinuntu.41

Anglické slovo celery vstoupilo do angličtiny v 60. letech 17. století jako sellery, z francouzského céleri, původně sceleri d’Italie.29 V roce 1699 John Evelyn napsal, že „Sellery“ (celer), dříve u nás „cizinec“, byl pro svou „vznešenou a vděčnou chuť“ „vždy kladen doprostřed velkého salátu, na stoly našich velkých pánů a na hostiny prétorů, jako ozdoba celé tabule“.42 Metropolitní muzeum umění vlastní americkou lisovanou skleněnou vázu na celer, datovanou 1840–50.43

Jedovaté rostliny

Bolehlav plamatý

Bolehlav plamatý, Conium maculatum, vděčí za svou jedovatost piperidinovým alkaloidům, hlavně koniinu a γ-koniceinu, jedovatějšímu z obou a prvnímu, který v rostlině vzniká. Vyskytují se ve všech vegetativních orgánech, v květech i v plodu, a mají charakteristický „myší“ zápach.744 Jsou to neurotoxiny: smrt nastává selháním dýchání, způsobem připomínajícím kurare, a chronický příjem u březího dobytka způsobuje malformace plodu.7 Koniin, který blokuje nikotinové acetylcholinové receptory, byl prvním alkaloidem, jehož struktura byla určena a jenž byl syntetizován. Giseke jej izoloval v roce 1826, Hofmann určil jeho strukturu v roce 1881 a Ladenburg jej syntetizoval v roce 1886.45

Smrt Sókratova

Sókratés zemřel v roce 399 př. n. l. a Platón jeho smrt popisuje ve Faidónovi.4645 Muž, který přichází „s pohárem jedu“, mu řekne, aby chodil, dokud mu nezetěžknou nohy, a pak si lehl. Když se Sókratés zeptá, zda smí z poháru vylít úlitbu, zní odpověď: „Připravujeme, Sókrate, jen tolik, kolik považujeme za dostatečné.“ Muž pak tiskne jeho chodidlo a nohy, které ztratily veškerý cit, „a tak stále výš a výš“, dokud není chladný a ztuhlý. Sókratova poslední slova se týkají dluhu: „Kritóne, dlužím Asklépiovi kohouta; nezapomeneš ten dluh splatit?“47 V řečtině této scény je droga jen to pharmakon, „lék“ nebo „jed“, přinesený už rozdrcený; slovo pro bolehlav, kōneion, se v ní nevyskytuje.47

Zda Platón popsal otravu bolehlavem věrně, je sporné. Dayan v roce 2009 argumentoval, že ochrnutí stoupající od chodidel je pro bolehlav typické, ale nápadná ztráta citu nikoli, a že Platón, který nezmiňuje žádnou špatnou chuť ani zažívací potíže, mohl podat spíš „vznešený“ popis;46 v roce 2024 dospěl k závěru, že pečlivé čtení řeckého textu řeší mnohé z těchto rozporů a že smrt lze přijmout jako omezenou kazuistiku otravy bolehlavem.48 Hotti a Rischer navrhují, že nápoj mohl být směsí, například bolehlavu a opia.45

Bolehlav v Athénách a na Keu

Když byl v Athénách v roce 318 př. n. l. popraven Fókión, kat právě roztloukal bolehlav. Droga docházela a kat odmítl roztlouct další, pokud nedostane zaplaceno dvanáct drachem, „což byla cena za potřebné množství“; Fókión se zeptal, „zda člověk nemůže v Athénách ani zemřít, aniž by za tu výsadu zaplatil“, a nechal zaplatit přítele.49

Theofrastos zaznamenává, že Thrasyás z Mantineie připravoval jed pro „snadný a bezbolestný konec“ ze šťáv bolehlavu, máku a jiných podobných bylin, v nepatrné dávce. Obyvatelé Keu, dodává, změnili způsob, jakým bolehlav užívali: nyní jej zbavovali slupky, roztloukali ho v hmoždíři, prosévali a pili rozmíchaný ve vodě, „a tak je smrt učiněna rychlou a snadnou“.50 Podle Strabóna, který cituje Menandra, prý starý zákon Keu nařizoval, „že ti, kdo přesáhli šedesát let, mají být donuceni vypít bolehlav, aby bylo dost potravy pro ostatní“.51

Rozpuky

Laboratoř pro výzkum jedovatých rostlin Ministerstva zemědělství Spojených států nazývá rozpuk „nejprudčeji jedovatou rostlinou rostoucí v Severní Americe“. Malé množství otráví dobytek i člověka; jeho toxin cicutoxin působí přímo na centrální nervovou soustavu jako prudký křečový jed; a nejnebezpečnější částí jsou hlíznaté kořeny.52 Klinický přehled, který mezi rozpuky počítá druhy rodů Cicuta i Oenanthe, je opatrnější a řadí je „mezi nejjedovatější rostliny“ Severní Ameriky a Spojeného království. Cicutoxin a oenanthotoxin nejsou alkaloidy, ale C17 polyacetyleny, které blokují GABA receptory a způsobují křeče.8

Oenanthe crocata

Oenanthe crocata byla nazvána „snad nejjedovatější rostlinou Britských ostrovů“. Nejjedovatější částí jsou kořeny, které bývají omylem sněděny místo jiných kořenů.53 Přehled z roku 2020 ji spolu s Cicuta virosa označuje za dvě nejjedovatější rostliny britské flóry, obě podobné celeru a petrželi.54

Rostlina byla spojována se sardonickým úsměvem. Pausanias píše, že Sardinie je prostá jedů až na jedinou rostlinu: „Tato smrtící bylina se podobá celeru a říká se, že ti, kdo ji jedí, umírají se smíchem. Proto Homér, a lidé po něm, nazývají nezdravý smích sardonickým.“55 Homérovo slovo je sardanion, použité o „vskutku zarputilém a trpkém úsměvu“ Odyssea, když se uhýbá volskému kopytu po něm hozenému.56

V roce 2009 Appendino a kolegové zjistili, že oenanthotoxin a dihydro-oenanthotoxin, izolované ze sardinské O. fistulosa, silně blokují proudy vyvolané GABA. Došli k závěru, že není pochyb o tom, že herba sardonica antické medicíny je O. crocata, která je ve Středomoří běžná jen na Sardinii, a že jí způsobovaný obličejový spazmus byl risus sardonicus. Uvádějí také antickou zprávu, že na předřímské Sardinii byli staří lidé, kteří se už neuživili sami, touto bylinou omámeni a poté svrženi z vysoké skály nebo ubiti k smrti.57 Sporné je jak slovo, tak rostlina. Lexikon Liddella a Scotta spojuje Homérovo sardanios možná se slovem sesērōs, „šklebící se“, a poznamenává, že pravopis sardonios, podle Sardinie, je pozdější; sardinskou rostlinu antického vysvětlení ztotožňuje s Ranunculus sardous, pryskyřníkem sardinským — pryskyřníkovitou rostlinou, ne miříkovitou.40

Fototoxické druhy

Několik miříkovitých obsahuje furanokumariny, sloučeniny, které na slunci nechají kůži popálit, reakci zvanou fytofotodermatitida. Furanokumariny se vyskytují hlavně ve čtyřech nepříbuzných čeledích, Apiaceae, Fabaceae, Moraceae a Rutaceae, a jejich dráha se v několika z nich vyvinula nezávisle; angulární furanokumariny se nacházejí většinou u miříkovitých.5859 Když Berenbaumová zjistila, že jeden z nich, xanthotoxin, je toxický pro housenky, a méně bez ultrafialového světla, vyložila to jako „biosyntetický únik“ před hmyzími býložravci; viz také motýl Depressaria radiella.60

Kontakt s bolševníkem velkolepým následovaný sluncem může u lidí vystavených při práci způsobit puchýře a trvalou hyperpigmentaci, a u jednoho dítěte způsobil popáleninu v celé tloušťce kůže, která vyžadovala kožní štěp.961 Planý pastinák, do Severní Ameriky zavlečený jako kořenová zelenina, dnes roste divoce na prériích a u silnic; jeho lodyhy a listy obsahují furanokumariny a kontakt následovaný sluncem způsobuje puchýře a poté hyperpigmentaci.10

Popálit může i celer. V roce 1983 způsobil celer napadený houbou Sclerotinia sclerotiorum těžkou fototoxickou dermatitidu u jedenácti sklizňových dělníků.62 V roce 1986 byla hlášena puchýřnatá vyrážka u 30 ze 127 pracovníků v prodejnách jednoho potravinového řetězce, včetně všech osmi pracovníků zeleninového oddělení. Kontakt s celerem nesl nejvyšší relativní riziko, 6,3, a vysoce kvalitní, na choroby odolná značka celeru tohoto řetězce měla vyšší hladiny furanokumarinů než jiné značky. Celostátní vzorek prodejen řetězce zjistil vyrážku ve 13 ze 17 států a u 26 procent zkoumaných pracovníků zeleninového oddělení, a autoři naznačili, že šlechtění celeru na odolnost vůči chorobám může zvyšovat obsah furanokumarinů.63 O rok později, v oregonské studii, pocházelo všech 19 případů z jediné prodejny, která pořádala výprodej celeru, jenž zečtyřnásobil prodané množství.64 Stačí i celer sníst: pětašedesátiletá žena byla těžce popálena po celém těle v soláriu hodinu poté, co snědla velké množství celerového kořene.65

Silfion

Obr. 1 Silfion na mincích Kyrény

Rostlina silfionu jako znak na mincích Kyrény, s kvetoucími větvemi ve vstřícných párech. Schematicky.4112

Silfion (řecky silphion, latinsky laserpicium, jeho pryskyřice laser) rostl v Kyrenaice: podle Hérodota sahala „země silfionu“ od ostrova Platea až ke vstupu do Syrty.66 Theofrastos popisuje silný kořen, lodyhu podobnou rostlině rodu Ferula, listy podobné celeru, které projímaly ovce, vykrmovaly je a činily jejich maso „podivuhodně chutným“, a široký, listu podobný plod.11

Monopol a cena

Sklizeň byla regulována. „Mají předpisy, podobné těm užívaným v dolech, pro řezání kořene,“ napsal Theofrastos, „podle nichž pečlivě stanovují náležité množství k seříznutí, s ohledem na předchozí řezy a zásobu rostliny. Neboť není dovoleno řezat jej nesprávně ani víc, než je stanovené množství.“ Doly stojí na jednom rukopisu; aldinské vydání má „míry“. Rostlinu nebylo možné pěstovat: „jak je půda obdělávána a zkrocena, rostlina ustupuje“.11 Obchod byl královským monopolem battovských králů Kyrény a značně přispíval k bohatství města. Libyjci sbírali šťávu ve stepi a v Kyréně se stabilizovala pšeničnou moukou a vyvážela do Athén.13 Koerper a Moerman píší, že prodej za „monopolní ceny“ značně pomohl městům Kyrenaiky zbohatnout.41 Králové se snažili udržet obchod pro sebe, ale část silfionu byla pašována ke Kartaginským.12 Těžba pravděpodobně od helénistického období klesala, a poté, co v roce 96 př. n. l. připadla Římu Libye Ptolemaia Apióna, byl jediným příjemcem Řím.13

Brzy po zavedení mincí v šestém století př. n. l. se rostlina a její semenný váček objevily na mincích Kyrény, Barky, Euhesperidy a Teuchiry;41 v chronologii A. Laronda zůstaly znakem Kyrény až do poslední čtvrtiny třetího století př. n. l.13 Koerper a Moerman čtou přehnanou lodyhu a semenné lusky podobné varlatům nebo srdci jako záměrnou sexuální reklamu; Amigues zjišťuje, že při takové míře stylizace plod ztrácí hodnotu botanického dokladu.4113

Plinius říká, že šťáva se vážila proti stříbrným denárům, ad pondus argentei denarii repensum, „prodávaná za stejnou cenu jako stříbro“ v překladu Bostocka a Rileyho; populární článek na webu Kew z toho dělá „cenné jako zlato“.1467 V roce 93 př. n. l. bylo z Kyrény do Říma pro stát přivezeno třicet liber silfionu, a na počátku občanské války Caesar jako diktátor odebral 1 500 liber z veřejné pokladny, spolu se zlatem a stříbrem.14 Amigues to datuje do roku 49 př. n. l.13

Zánik

V Pliniově době už rostlinu v Kyrenaice po mnoho let nebylo možné najít, protože publicani, výběrčí daní, kteří si pronajímali pastviny, shledali výhodnějším pást na nich ovce. Jediná lodyha byla nalezena v paměti žijících a byla poslána císaři Neronovi.14 Jediný laser, který se do Říma dostával, byl podřadný druh z Persie, Médie nebo Arménie, často falšovaný.14 Amigues tuto „médskou šťávu“ ztotožňuje s asafetidou, Ferula assa-foetida,13 jejíž lidové názvy zahrnují německé Teufelsdreck a anglické „devil’s dung“ („čertovo lejno“).68

Jiní antičtí autoři udávali jiné příčiny. Strabón říká, že rostlina byla kdysi téměř ztracena, když se barbaři ze zloby pokusili zničit všechny kořeny.69 Solinus vypráví o nájezdu a poté o tom, jak obyvatelé sami téměř úplně vykopali rostliny kvůli nesnesitelné výši daně, ob intolerandam vectigalis nimietatem; ale Mommsen, po vzoru Salmasia, ukázal, že tato pasáž je většinou vypůjčena z Pliniova popisu ladanu.70

Na konci čtvrtého století ještě Oribasios uváděl „kyrénskou šťávu“ mezi běžnými léky, ačkoli Amigues naznačuje, že tehdy už to jméno znamenalo spíš stupeň jakosti než původ. Podle ní obdivoval Synesios z Kyrény rostlinu silfionu v zahradě svého bratra v roce 402 n. l. a v roce 405 poslal „mnoho šťávy silfionu“ mezi luxusními dary do Konstantinopole; Chamoux to čte jako doklad, že se z ní stala vzácná kuriozita chovaná v zahradách.13 Článek Kew naproti tomu tvrdí, že rostlina byla považována za vyhynulou už ve druhém století př. n. l.67

Moderní autoři váží příčiny odlišně. Amigues odmítá jak nájezd, tak výběrčí daní: podle Strabónových údajů pokrývala zóna silfionu přes 19 000 km², příliš mnoho na to, aby ji vyčistili kočovníci, a Pliniovo odvolávání se na chamtivost publicani jí připadá ještě méně přesvědčivé. Podle ní byly kořeny nadměrně těženy, protože odebrání šťávy kořen zabíjí, jako při sklizni asafetidy v Persii, a nadzemní části spásali býložravci; pochybuje, zda je „vyhynutí“ správné slovo.13 Miski viní z nadměrné sklizně „poháněné krátkodobým ziskem“, mezi jinými faktory, ale za pravděpodobně hlavní příčinu označuje monokarpický způsob růstu rostliny a její nesmírně pomalý růst.12 Appendino píše, že historické prameny vinily „chamtivou politiku hospodaření s půdou“, pravděpodobně zhoršenou dřívější nadměrnou těžbou.15 Článek Kew dodává římské přetěžování, desertifikaci a možnost, že silfion byl sterilní hybrid dvou obřích rostlin rodu Ferula.67

Užití a identita

Silfion se používal jako koření i jako lék: Plinius počítá laser „mezi nejcennější dary, které nám příroda dala“ a uvádí 39 léčebných užití.71 Koerper a Moerman uvádějí, že byl široce znám jako prostředek na antikoncepci a potrat. Appendino nenachází v dokladech z doby před vyhynutím oporu ani pro toto, ani pro jeho užití jako afrodiziakum: silfion byl v podstatě luxusní kulinářskou lahůdkou, jen příležitostně lékem, a pozdější zmínky o potratu se možná týkají asafetidy, jejíž zdroje obsahují silně estrogenní sloučeninu ferutinin.4115

Kterou rostlinou silfion byl, zůstává nevyřešeno. Mezi navrhovanými kandidáty jsou Ferula tingitana, F. communis, Thapsia garganica a Cachrys ferulacea.12 Amigues dospěla k závěru, že Margotia gummifera je žijící druh nejbližší silfionu, ne však že je silfionem, a že je zapotřebí archeobotaniky; Appendino ji rovněž shledává nejbližším žijícím příbuzným podle morfologické shody, jak navrhoval německý botanik Link na počátku devatenáctého století.1315 Tři rody čeledi, Laserpitium, Laser a Silphiodaucus, nesou jména ztracené rostliny.16

Hypotéza Ferula drudeana

V roce 2021 navrhl Mahmut Miski, že silfion přežívá v Anatolii jako Ferula drudeana. Walter Siehe jej poprvé sesbíral v roce 1909 v provincii Adana a Korovin jej publikoval v roce 1947, aniž by jej viděl v přírodě. Miski jej nalezl v roce 1983 poblíž Hasan Dağı v Kappadokii a v roce 2004 byl znovu nalezen na Sieheho lokalitě. Jeho malé populace na třech místech jsou všechny spojeny s bývalými řeckými vesnicemi, často v chráněných enklávách, jako jsou kamenně ohrazené sady.12 Miski poukazuje na vzácné vstřícné uspořádání jeho kvetoucích větví, jako na mincích; na jeho papírovité, listu podobné poloplody, podobné Theofrastovu širokému plodu; na příjemně vonící gumovou pryskyřici; a na lodyhy, které vyrazí po vydatném jarním dešti. Předpokládá, že semeno do Anatolie ve starověku přinesli pašeráci, ale připouští, že totožnost nelze potvrdit, dokud nebude rostlina porovnána s archeologickým vzorkem silfionu.12 Pozdější práce z jeho skupiny ji nazývají „domnělým anatolským ekotypem“ silfionu.7221

Archeobotanička Erica Rowanová, citovaná National Geographic, shledala tuto úvahu věrohodnou. Historik antických léčivých rostlin Alain Touwaide zpochybnil argument, že je rostlina řecká proto, že tam kdysi žili Řekové, a domníval se, že silnějším testem by bylo porovnání jejích sloučenin s předepisovanými užitími silfionu.73 Appendinův přehled mluví o „domnělém znovuobjevení v odlehlé anatolské oblasti“.15 Sám Miski varoval, že publikace propagující anatolské kořeny rodu Ferula jako afrodiziakum, včetně léčby erektilní dysfunkce, riskují jejich nekontrolované krátkodobé komerční vytěžení; velká populace F. elaeochytris na hoře Kasios (Kel Dağı) už podle jeho zprávy byla zničena.12

Viz také

Footnotes

  1. Pearce, L. (2023). “Apiaceae”. In Bramley; Trias-Blasi; Wilford. The Kew Temperate Plant Families Identification Handbook. Quoted in Plants of the World Online, “Apiaceae Lindl.: general information”. Royal Botanic Gardens, Kew. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5 ↩6 ↩7 ↩8 ↩9 ↩10

  2. Milliken; Klitgard; Baracat (2009 onwards). “Apiaceae”. Neotropikey. Quoted in Plants of the World Online, “Apiaceae Lindl.: general information”. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5 ↩6 ↩7 ↩8

  3. Jackson, B. D. (1905). A Glossary of Botanic Terms, with their Derivation and Accent. 2nd ed. London: Duckworth. pp. 64–65, 279–280, 288. ↩ ↩2 ↩3 ↩4

  4. Govaerts, R. (2026). The World Checklist of Vascular Plants. Royal Botanic Gardens, Kew. GBIF checklist dataset, version of 4 June 2026. doi:10.15468/6h8ucr. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5 ↩6

  5. “Umbelliferae”. Flora of Iraq. 5 (2). Quoted in Plants of the World Online, “Apiaceae Lindl.: general information”. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5 ↩6 ↩7 ↩8

  6. FAO (2025). “Production: Crops and livestock products”. FAOSTAT. Items 0426, 0711 and 1735; dataset update of 31 December 2025. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5 ↩6

  7. Reynolds, T. (2005). “Hemlock alkaloids from Socrates to poison aloes”. Phytochemistry. 66 (12): 1399–1406. doi:10.1016/j.phytochem.2005.04.039. ↩ ↩2 ↩3

  8. Schep, L. J.; Slaughter, R. J.; Becket, G.; Beasley, D. M. G. (2009). “Poisoning due to water hemlock”. Clinical Toxicology. 47 (4): 270–278. doi:10.1080/15563650902904332. ↩ ↩2

  9. Klimaszyk, P.; Klimaszyk, D.; Piotrowiak, M.; Popiołek, A. (2014). “Unusual complications after occupational exposure to giant hogweed (Heracleum mantegazzianum): a case report”. International Journal of Occupational Medicine and Environmental Health. 27 (1): 141–144. doi:10.2478/s13382-014-0238-z. ↩ ↩2

  10. Walling, A. L.; Walling, H. W. (2018). “Phytophotodermatitis induced by wild parsnip”. Dermatology Online Journal. 24 (2): 13030/qt0rc4v2qz. PMID 29630166. ↩ ↩2

  11. Theophrastus. Enquiry into Plants, book VI, 3.1–3. Translated by A. Hort (1916). Loeb Classical Library. Vol. 2, pp. 15–19, with the critical notes. ↩ ↩2 ↩3

  12. Miski, M. (2021). “Next chapter in the legend of silphion: preliminary morphological, chemical, biological and pharmacological evaluations, initial conservation studies, and reassessment of the regional extinction event”. Plants. 10 (1): 102. doi:10.3390/plants10010102. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5 ↩6 ↩7 ↩8

  13. Amigues, S. (2004). “Le silphium — état de la question”. Journal des Savants. 2004 (2): 191–226. doi:10.3406/jds.2004.1685. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5 ↩6 ↩7 ↩8 ↩9 ↩10

  14. Pliny the Elder. Naturalis Historia, 19.38–41. Latin text ed. K. Mayhoff (1906); translated by J. Bostock and H. T. Riley (1855). ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5

  15. Appendino, G. (2026). “The enigmatic Silphion: a phytochemical perspective”. Phytochemistry. 252: 115044. doi:10.1016/j.phytochem.2026.115044. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5

  16. Plants of the World Online. “Apiaceae Lindl.”, with its list of accepted genera and search service. Royal Botanic Gardens, Kew. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2 ↩3 ↩4

  17. Proctor (2012). “Umbelliferae”. Flora of the Cayman Islands. 2nd ed. Quoted in Plants of the World Online, “Apiaceae Lindl.: general information”. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2

  18. Clarkson, J. J.; Zuntini, A. R.; Maurin, O.; et al. (2021). “A higher-level nuclear phylogenomic study of the carrot family (Apiaceae)”. American Journal of Botany. 108 (7): 1252–1269. doi:10.1002/ajb2.1701. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5

  19. Utteridge; Jennings (2022). “Apiaceae”. Trees of New Guinea. Quoted in Plants of the World Online, “Apiaceae Lindl.: general information”. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2

  20. Christenhusz, M. J. M.; Byng, J. W. (2016). “The number of known plants species in the world and its annual increase”. Phytotaxa. 261 (3): 201–217. doi:10.11646/phytotaxa.261.3.1. ↩

  21. Kuran, F. K.; Senadeera, S. P. D.; Wang, D.; et al. (2025). “Sesquiterpene coumarin ethers and phenylpropanoids from the roots of Ferula drudeana, the putative Anatolian ecotype of the silphion plant”. Molecules. 30 (9): 1916. doi:10.3390/molecules30091916. ↩ ↩2

  22. The Angiosperm Phylogeny Group (2016). “An update of the Angiosperm Phylogeny Group classification for the orders and families of flowering plants: APG IV”. Botanical Journal of the Linnean Society. 181: 1–20. doi:10.1111/boj.12385. ↩ ↩2 ↩3 ↩4

  23. Nicolas, A. N.; Plunkett, G. M. (2009). “The demise of subfamily Hydrocotyloideae (Apiaceae) and the re-alignment of its genera across the entire order Apiales”. Molecular Phylogenetics and Evolution. 53 (1): 134–151. doi:10.1016/j.ympev.2009.06.010. ↩ ↩2

  24. International Plant Names Index. Records for Apioideae, Saniculoideae, Azorelloideae and Mackinlayoideae. Retrieved 26 September 2026. ↩

  25. Wen, J.; Xie, D.-F.; Price, M.; et al. (2021). “Backbone phylogeny and evolution of Apioideae (Apiaceae): new insights from phylogenomic analyses of plastome data”. Molecular Phylogenetics and Evolution. 161: 107183. doi:10.1016/j.ympev.2021.107183. ↩

  26. Baczyński, J.; Sauquet, H.; Spalik, K. (2022). “Exceptional evolutionary lability of flower-like inflorescences (pseudanthia) in Apiaceae subfamily Apioideae”. American Journal of Botany. 109 (3): 437–455. doi:10.1002/ajb2.1819. ↩ ↩2 ↩3 ↩4

  27. Turland, N. J.; Wiersema, J. H.; Barrie, F. R.; et al., eds. (2025). International Code of Nomenclature for algae, fungi, and plants (Madrid Code). Regnum Vegetabile 162. Chicago: University of Chicago Press. Art. 18. doi:10.7208/chicago/9780226839479.001.0001. ↩ ↩2

  28. Lewis, C. T.; Short, C. (1879). A Latin Dictionary. s.vv. apium, umbella. ↩ ↩2 ↩3

  29. Harper, D. “umbel”; “carrot”; “celery”. Online Etymology Dictionary. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2 ↩3

  30. Perglová, I.; Pergl, J.; Pyšek, P. (2006). “Flowering phenology and reproductive effort of the invasive alien plant Heracleum mantegazzianum”. Preslia. 78: 265–285. ↩

  31. Townsend (1989). “Umbelliferae”. Flora of Tropical East Africa. Quoted in Plants of the World Online, “Apiaceae Lindl.: general information”. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2

  32. Sousa, R. M. O. F.; Cunha, A. C.; Fernandes-Ferreira, M. (2021). “The potential of Apiaceae species as sources of singular phytochemicals and plant-based pesticides”. Phytochemistry. 187: 112714. doi:10.1016/j.phytochem.2021.112714. ↩

  33. Chen, Y.; Peng, S.; Luo, Q.; et al. (2015). “Chemical and pharmacological progress on polyacetylenes isolated from the family Apiaceae”. Chemistry & Biodiversity. 12 (4): 474–502. doi:10.1002/cbdv.201300396. ↩

  34. Christensen, L. P. (2011). “Aliphatic C17-polyacetylenes of the falcarinol type as potential health promoting compounds in food plants of the Apiaceae family”. Recent Patents on Food, Nutrition & Agriculture. 3 (1): 64–77. doi:10.2174/2212798411103010064. ↩

  35. Christensen, L. P. (2020). “Bioactive C17 and C18 acetylenic oxylipins from terrestrial plants as potential lead compounds for anticancer drug development”. Molecules. 25 (11): 2568. doi:10.3390/molecules25112568. ↩

  36. Iorizzo, M.; Senalik, D. A.; Ellison, S. L.; et al. (2013). “Genetic structure and domestication of carrot (Daucus carota subsp. sativus) (Apiaceae)”. American Journal of Botany. 100 (5): 930–938. doi:10.3732/ajb.1300055. ↩

  37. Stolarczyk, J.; Janick, J. (2011). “Carrot: history and iconography”. Chronica Horticulturae. 51 (2): 13–18. ↩ ↩2

  38. Stolarczyk, J. “History”. World Carrot Museum. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2

  39. Smith, K. A. (2013). “Carrots can’t help you see in the dark. Here’s how a World War II propaganda campaign popularized the myth”. Smithsonian Magazine. 13 August 2013; updated by M. Solly, 2 April 2025. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2

  40. Liddell, H. G.; Scott, R.; Jones, H. S. A Greek–English Lexicon. 9th ed. s.vv. σέλινον, σαρδάνιος. ↩ ↩2

  41. Koerper, H. C.; Moerman, D. E. (2000). “Coinage of Greek Cyrenaica, the silphium economy, and exaggerated advertising”. HerbalGram. 48: 46–49. ↩ ↩2 ↩3 ↩4 ↩5 ↩6

  42. Evelyn, J. (1699). Acetaria: A Discourse of Sallets. London. No. 59, “Sellery”. ↩

  43. The Metropolitan Museum of Art. “Celery Vase”, pressed glass, American, 1840–50. Object 1493, collection record. Retrieved 26 September 2026. ↩

  44. Vetter, J. (2004). “Poison hemlock (Conium maculatum L.)”. Food and Chemical Toxicology. 42 (9): 1373–1382. doi:10.1016/j.fct.2004.04.009. ↩

  45. Hotti, H.; Rischer, H. (2017). “The killer of Socrates: coniine and related alkaloids in the plant kingdom”. Molecules. 22 (11): 1962. doi:10.3390/molecules22111962. ↩ ↩2 ↩3

  46. Dayan, A. D. (2009). “What killed Socrates? Toxicological considerations and questions”. Postgraduate Medical Journal. 85 (999): 34–37. doi:10.1136/pgmj.2008.074922. ↩ ↩2

  47. Plato. Phaedo, 116e–118a. Translated by B. Jowett (1892); Greek text ed. J. Burnet (1903). ↩ ↩2

  48. Dayan, A. D. (2024). “Death of Socrates: a likely case of poison hemlock (Conium maculatum) poisoning”. Clinical Toxicology. 62 (1): 56–60. doi:10.1080/15563650.2024.2309328. ↩

  49. Plutarch. Life of Phocion, 36. Translated by B. Perrin (1919). Loeb Classical Library, Lives, vol. VIII. p. 231. ↩

  50. Theophrastus. Enquiry into Plants, book IX, 16.8–9. Translated by A. Hort (1916). Loeb Classical Library. Vol. 2, pp. 303–305. ↩

  51. Strabo. Geography, 10.5.6. Translated by H. C. Hamilton and W. Falconer (1854–57). London: Bohn. ↩

  52. USDA Agricultural Research Service, Poisonous Plant Research Laboratory. “Water hemlock (Cicuta douglasii)”. Retrieved 26 September 2026. ↩

  53. Mitchell, M. I.; Routledge, P. A. (1978). “Hemlock water dropwort poisoning — a review”. Clinical Toxicology. 12 (4): 417–426. doi:10.3109/15563657809150012. ↩

  54. Lee, M. R.; Dukan, E.; Milne, I. (2020). “Three poisonous plants (Oenanthe, Cicuta and Anamirta) that antagonise the effect of γ-aminobutyric acid in human brain”. Journal of the Royal College of Physicians of Edinburgh. 50 (1): 80–86. doi:10.4997/JRCPE.2020.121. ↩

  55. Pausanias, 10.17.13. Translated by W. H. S. Jones (1918). ↩

  56. Homer. Odyssey, 20.301–302. Translated by A. T. Murray (1919). ↩

  57. Appendino, G.; Pollastro, F.; Verotta, L.; et al. (2009). “Polyacetylenes from Sardinian Oenanthe fistulosa: a molecular clue to risus sardonicus”. Journal of Natural Products. 72 (5): 962–965. doi:10.1021/np8007717. ↩

  58. Munakata, R.; Kitajima, S.; Nuttens, A.; et al. (2020). “Convergent evolution of the UbiA prenyltransferase family underlies the independent acquisition of furanocoumarins in plants”. New Phytologist. 225: 2166–2182. doi:10.1111/nph.16277. ↩

  59. Bruni, R.; Barreca, D.; Protti, M.; et al. (2019). “Botanical sources, chemistry, analysis, and biological activity of furanocoumarins of pharmaceutical interest”. Molecules. 24: 2163. doi:10.3390/molecules24112163. ↩

  60. Berenbaum, M. (1978). “Toxicity of a furanocoumarin to armyworms: a case of biosynthetic escape from insect herbivores”. Science. 201: 532–534. doi:10.1126/science.201.4355.532. ↩

  61. Chan, J. C. Y.; Sullivan, P. J.; O’Sullivan, M. J.; Eadie, P. A. (2011). “Full thickness burn caused by exposure to giant hogweed”. Journal of Plastic, Reconstructive & Aesthetic Surgery. 64 (1): 128–130. doi:10.1016/j.bjps.2010.03.030. ↩

  62. Austad, J.; Kavli, G. (1983). “Phototoxic dermatitis caused by celery infected by Sclerotinia sclerotiorum”. Contact Dermatitis. 9 (6): 448–451. doi:10.1111/j.1600-0536.1983.tb04461.x. ↩

  63. Berkley, S. F.; Hightower, A. W.; Beier, R. C.; et al. (1986). “Dermatitis in grocery workers associated with high natural concentrations of furanocoumarins in celery”. Annals of Internal Medicine. 105 (3): 351–355. doi:10.7326/0003-4819-105-3-351. ↩

  64. Seligman, P. J.; Mathias, C. G.; O’Malley, M. A.; et al. (1987). “Phytophotodermatitis from celery among grocery store workers”. Archives of Dermatology. 123 (11): 1478–1482. doi:10.1001/archderm.1987.01660350078017. ↩

  65. Ljunggren, B. (1990). “Severe phototoxic burn following celery ingestion”. Archives of Dermatology. 126 (10): 1334–1336. PMID 2221939. ↩

  66. Herodotus, 4.169. Translated by A. D. Godley (1920). ↩

  67. Johnston, E. (2022). “On the hunt for the mystery herb”. Royal Botanic Gardens, Kew. 2 February 2022. Retrieved 26 September 2026. ↩ ↩2 ↩3

  68. Amalraj, A.; Gopi, S. (2017). “Biological activities and medicinal properties of asafoetida: a review”. Journal of Traditional and Complementary Medicine. 7 (3): 347–359. doi:10.1016/j.jtcme.2016.11.004. ↩

  69. Strabo. Geography, 17.3.22. Translated by H. C. Hamilton and W. Falconer (1854–57). London: Bohn. ↩

  70. Solinus, C. Iulius. Collectanea rerum memorabilium, 27.48–49. Ed. Th. Mommsen, 2nd ed. Berlin: Weidmann (1895). p. 126 and preface. ↩

  71. Pliny the Elder. Naturalis Historia, 22.100–106. Translated by J. Bostock and H. T. Riley (1855). ↩

  72. Tosun, F.; Göger, F.; İşcan, G.; et al. (2023). “Biological activities of the fruit essential oil, fruit, and root extracts of Ferula drudeana Korovin, the putative Anatolian ecotype of the silphion plant”. Plants. 12 (4): 830. doi:10.3390/plants12040830. ↩

  73. Grescoe, T. (2022). “This miracle plant was eaten into extinction 2,000 years ago—or was it?”. National Geographic. 23 September 2022. Retrieved 26 September 2026. ↩

Tento článek je překladem anglického článku, revize 1789.

Zobrazit zdroj pro Miříkovité

Úpravy jsou pozastaveny během sezóny semenění. Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdroj této stránky.

V jiných jazycích

Hogweed.org je ve společném vlastnictví v 17 jazycích. Každé vydání vychází z anglického.

English Apiaceae
Deutsch Doldenblütler
Français Apiaceae
Español Apiaceae
Italiano Apiaceae
Português Apiaceae
Polski Selerowate
Nederlands Schermbloemenfamilie
Română Apiaceae
Ελληνικά Σκιαδοφόρα
Čeština Miříkovité
Svenska Flockblommiga växter
Magyar Zellerfélék
Dansk Skærmplante-familien
Suomi Sarjakukkaiskasvit
Norsk bokmål Skjermplantefamilien
Русский Зонтичные